Dotaz
Vážený otče,
chtěl bych znát postoj katolické církve k potratu.
Zvláště bych chtěl vědět, zda je potrat vždy hříchem, nebo zda existují případy, kdy je přípustný, například v případě ohrožení života matky nebo v jiných okolnostech, jako je znásilnění, těžká chudoba matky či jiné situace.
S pozdravem a v očekávání vaší odpovědi
Odpověď kněze
Drahý synu,
1. Aby bylo možné pochopit morální soud církve o potratu, je třeba učinit několik předběžných vysvětlení.
Především je třeba upřesnit, že potratem se rozumí vypuzení oplodněného vajíčka, embrya nebo životaneschopného plodu, tedy takového, který ještě není schopen mimoděložního života.
2. Za druhé je třeba upřesnit, že mluvíme o přímém neboli uměle vyvolaném potratu, který spočívá v dobrovolném a přímo zamýšleném přerušení procesu vzniku lidského života.
Přímý neboli vyvolaný potrat se liší od potratu, který nastane v důsledku celkového oslabení organismu po nezbytném zákroku provedeném na jiné části těla ženy. Tento potrat je zcela neúmyslný. Možná byl předvídán, ale nebyl chtěn ani přímo zamýšlen. Nazývá se nepřímý potrat.
U tohoto potratu, který nastal, ale nebyl chtěn, nevznikají žádné zvláštní morální problémy, pokud je vykonaný čin naprosto nezbytný a sám o sobě dobrý.
3. Morální soud se tedy vztahuje na přímý potrat.
A tento soud je vždy a za všech okolností negativní, protože se jedná o chtěné a přímo zamýšlené usmrcení lidské osoby.
Tento soud církve nikdy nekolísal a lze jej doložit již v nejranějších dobách křesťanství.
Potrat byl zcela mimo myšlení Židů. Písmo svaté se o něm ani přímo nezmiňuje.
Apoštolové se však při hlásání evangelia mimo Palestinu setkali s mentalitou a praxí, které potrat připouštěly.
Je zajímavé, že dokument z druhé poloviny prvního století, kdy ještě žilo mnoho apoštolů, se o potratu výslovně zmiňuje a odsuzuje jej. Tímto dokumentem je Didaché. „V tomto spise čteme: ‚Nezabiješ potratem plod v mateřském lůně a nezahubíš dítě již narozené.“ Později se k odsouzení připojila i exkomunikace, která dodnes postihuje všechny osoby, jež se jakýmkoli způsobem na potratu podílejí (lékaře, zdravotníky, poradce, ty, kdo s ním souhlasí…).
Pavel VI. prohlásil, že učení církve o potratu se nezměnilo a je neměnné.
Jan Pavel II. v encyklice Evangelium vitae, odvolávaje se na autoritu, kterou mu udělil Kristus, velmi důrazně prohlásil: „Prohlašuji, že přímý potrat, to jest chtěný jako cíl nebo jako prostředek, vždy představuje závažný morální nepořádek, protože je úmyslným usmrcením nevinné lidské bytosti.
Toto učení je založeno na přirozeném zákoně a na psaném Božím slově, je předáváno tradicí církve a učeno řádným a univerzálním magisteriem.
Žádná okolnost, žádný cíl, žádný zákon na světě nikdy nemůže učinit dovoleným čin, který je sám o sobě nedovolený, protože odporuje Božímu zákonu, vepsanému do srdce každého člověka, rozpoznatelnému samotným rozumem a hlásanému církví“ (EV 62).
„Důvod této odsouzení je zřejmý: jedná se o násilné usmrcení nevinné lidské bytosti, bezbranné a zcela odkázané na vše i na všechny.“
4. Ptáš se mě, zda je potrat odsouzen i v případě, že žena byla vystavena sexuálnímu násilí.
Sexuální násilí je bezpochyby jedním z největších zločinů, které mohou být na člověku spáchány.
Avšak tento zločin nelze napravit spácháním jiného zločinu, totiž zabitím nevinného.
Na sexuální násilí je třeba reagovat snahou pomoci ženě všemi možnými způsoby (včetně ekonomické a logistické podpory), aby mohla své těhotenství donosit. Pokud by si potom dítě nechtěla ponechat, církev dělá to, co vždy dělala: ujme se ho.
Jak zde nepřipomenout krásné svědectví Matky Terezy z Kalkaty, když přebírala Nobelovu cenu za mír: „Jestliže uslyšíte, že nějaká žena nechce své dítě a chce jít na potrat, snažte se ji přesvědčit, aby mi to dítě přinesla. Já ho budu milovat a uvidím v něm znamení Boží lásky.“
Tato slova citoval Jan Pavel II. v homilii při blahořečení této řeholnice (srov. L’Osservatore Romano, 20.–21. října 2003, s. 8).
Tento postoj měla církev vždy. Již v karolínské době biskupové na koncilu v Arles prohlásili, „že pokud nějaká žena kvůli skrytému hříchu očekává nechtěné dítě, nemá pomýšlet na zabití svého tvora, ale má jej, jak nejlépe dokáže, nechat donést ke dveřím církve; zde bude dítě opuštěné, následujícího dne předloženo knězi, který se postará o nalezení dobrého věřícího ochotného je přijmout a živit; tak se předejde zločinu vraždy“.
5. Totéž platí pro chudou rodinu: církev i společnost se o ni musí postarat.
Platí to i tehdy, když je diagnostikováno, že se dítě narodí s nějakým postižením.
Podstatné je, že dítě žije, a jako takové má stejné právo na život jako dospělý. Nezáleží na tom, že ještě nespatřilo světlo světa.
Nikdo není pánem jeho života.
Proto „život, jakmile je počat, musí být chráněn s největší péčí“ (Druhý vatikánský koncil, Gaudium et spes 51).
I v případě obtížného porodu, při němž je ohrožen život dítěte i matky, je třeba učinit vše pro záchranu obou.
6. Pius XII. ve slavném projevu k porodním asistentkám (29. 10. 1951) shrnul nauku církve o úctě k počatému životu takto:
„Dítě je člověk, i když ještě nenarozený; ve stejné míře a na stejném základě jako matka. Kromě toho má každá lidská bytost, i dítě v lůně matky, právo na život, právo, které pochází přímo od Boha, nikoli od rodičů ani od jakékoli společnosti či lidské autority. Proto neexistuje žádný člověk, žádná lidská autorita, žádná věda, žádné lékařské, eugenické, sociální, ekonomické či morální hledisko, které by mohlo předložit nebo dát platný právní titul k přímému a úmyslnému nakládání s nevinným lidským životem, tedy k jednání směřujícímu k jeho zničení.“
Děkuji ti, že jsi upozornil na problém, který představuje drama pro naši společnost a – kromě zabitého dítěte – především pro ženy, které jím procházejí: z této zkušenosti nikdy neodcházejí šťastné a nesou její stopu po celý život.
Pamatuji na tebe před Pánem a žehnám ti.
otec Angelo
