Dotaz

Drahý otče Angelo,

nedávno jsem objevil vaše stránky.

Mám tuto otázku.

Zpovědnice bývá stále prázdná… kněží tam nikdy nejsou… ani o Velikonocích.

Proč? Je jich málo a jsou velmi zaneprázdněni.

A my tak odkládáme setkání s Ježíšem… smysl pro hřích a vinu se oslabuje a zlehčuje.

V zapomnění a spěchu nám roky tak rychle ubíhají, až se najednou ukáže, že jich uplynulo mnoho… tak mnoho, že celý život je už pryč.

Co je vlastně hřích? V homiliích se o něm už skoro nemluví…

Duchovní vedení je pak tak vzdáleným snem, že se ho vzdáváme a začneme si myslet, že si zasloužíme i to, že ho nemáme.

Řekněte mi, otče Angelo, svůj názor a dejte mi nějakou radu.

Srdečně vám děkuji.

Antonio – Pax et bonum

Odpověď kněze

Milý Antonio,

1. Zpovědnice může být prázdná, ale vedle ní bývá zpravidla také zvonek. Ten slouží k tomu, aby člověk zavolal kněze a mohl se vyzpovídat.

Samozřejmě nelze očekávat, že kněz bude stále sedět ve zpovědnici a čekat na kajícníky.

Stačí, když v některém kostele existuje místo, kde člověk ví, že tam vždy najde kněze připraveného ke zpovědi.

2. Říkáš mi, že ani o Velikonocích není možné najít kněze ve zpovědnici.

Jestli tím myslíš samotný den Kristova zmrtvýchvstání, musím ti dát za pravdu. Kněz, který má sloužit několik mší – zvláště pokud se musí přesouvat z jednoho místa na druhé – pravděpodobně ve sváteční den nemá čas sedět ve zpovědnici.

Navíc i krátce před mší potřebuje být kněz soustředěný, modlit se a ještě jednou promyslet to, co řekne v homilii (i když ji už má připravenou).

Mohu ti říci, že není dobré přicházet k oltáři poté, co kněz až do poslední chvíle mluvil nebo zpovídal.

3. Řešení tohoto problému je však jinde.

Je třeba, aby kněží na jedné straně nabízeli svou dostupnost a aby se na druhé straně věřící – pokud nejde o naléhavou situaci – přizpůsobili času, který kněz nabízí.

V dokumentu Misericordia Dei chtěl Jan Pavel II. připomenout, co stanoví Kodex kanonického práva: „Každý, jemuž je z důvodu úřadu svěřena péče o duše, je povinen se postarat, aby svátost pokání mohli přijímat jemu svěření věřící, kteří o ni rozumně žádají, a aby se jim poskytovala příležitost k vyznání jednotlivě, ve stanovených dnech a hodinách pro ně vhodných.“ (kán. 986 §1).

Je tedy nutné, aby kněz a věřící společně stanovili „dny a hodiny“.

Jestliže se to neděje, duchovní dobro věřících tím velmi trpí.

4. Chtěl bych také připomenout, že služba zpovědi patří mezi základní povinnosti kněze.

Mezi svátostmi je právě tato – spolu s Eucharistií – jednou z těch, kterým se musí kněz věnovat nejvíce.

Rád bych zde citoval jednu stránku z autobiografické knihy Jana Pavla II. o kněžské službě „Dar a tajemství“, napsané k padesátému výročí jeho kněžského svěcení. Vzpomíná, že během letních prázdnin roku 1947, když studoval v Římě, navštívil Belgii.

„Na cestě zpět z Belgie do Říma jsem měl štěstí zastavit se v Arsu. Bylo to na konci října roku 1947, v neděli Krista Krále. S velkým dojetím jsem navštívil starý kostelík, kde svatý Jan Maria Vianney zpovídal, vyučoval katechismus a kázal. Byla to pro mě nezapomenutelná zkušenost. Už od let semináře mě velmi oslovila postava arského faráře, zvláště když jsem četl jeho životopis napsaný mons. Trochuem. Svatý Jan Maria Vianney překvapuje především tím, že se v něm zjevuje moc Boží milosti, která působí skrze lidskou slabost. Hluboce se mě dotkla zejména jeho hrdinská služba ve zpovědnici. Tento pokorný kněz, který zpovídal více než deset hodin denně, jedl jen málo a odpočíval jen několik hodin, dokázal v obtížném historickém období vyvolat jakousi duchovní revoluci ve Francii – a nejen ve Francii. Tisíce lidí přicházely do Arsu a klekaly u jeho zpovědnice. Na pozadí sekularizace a antiklerikalismu 19. století představuje jeho svědectví skutečně revoluční událost.

Setkání s jeho postavou ve mně posílilo přesvědčení, že kněz uskutečňuje podstatnou část svého poslání právě ve zpovědnici, skrze toto dobrovolné ‚stát se vězněm zpovědnice‘. Mnohokrát jsem si na tuto nezapomenutelnou zkušenost vzpomněl, když jsem zpovídal v Niegowi, ve své první farnosti, a později v Krakově. Snažil jsem se vždy zůstat ve spojení se zpovědnicí – jak během svých vědeckých povinností v Krakově, kde jsem zpovídal zejména v bazilice Nanebevzetí Panny Marie, tak nyní v Římě, i když už téměř jen symbolicky, když se každý rok na Velký pátek vracím do zpovědnice v bazilice svatého Petra.“ (s. 64–65)

5. Říkáš také, že existuje nebezpečí zůstat bez svátostí a předstoupit před dobrého Boha, aniž bychom byli očištěni Kristovou krví, která se hojně vylévá v této svátosti smíření.

To je naprosto pravda. Proto patří tato svátost mezi nejvyšší priority kněžské služby.

6. Existuje však ještě další problém: ztratil se smysl pro hřích.

Sám se ptáš: co je hřích?

A poznamenáváš, že se o něm v homiliích nemluví.

Je pravda, že se o něm nemluví nebo mluví málo.

Je však také pravda, že homilie má být skutečně homilií – tedy aplikací Božího slova na náš život, tak jak zaznělo v liturgických čteních.

A tato čtení ne vždy dávají příležitost mluvit o hříchu, alespoň ne více než velmi stručně.

7. Skutečný problém je v tom, že v našich společenstvích chybí katecheze.

Nemluvím o té počáteční, určené dětem a mladým, ale o té, která by měla být určena dospělým.

Jan Pavel II. ve svém dokumentu Catechesi tradendae, vydaném v prvním roce jeho pontifikátu, napsal: „Církev je v tomto dvacátém století, které se blíží ke konci, zvána Bohem i událostmi, aby obnovila svou důvěru v katechezi jako v naprosto základní úkol svého poslání. Je vyzvána, aby katechezi věnovala své nejlepší lidské i materiální zdroje, aniž by šetřila námahou, úsilím a prostředky, aby ji lépe organizovala a vychovala kvalifikované pracovníky. Nejde o pouhý lidský výpočet, ale o postoj víry. A postoj víry se vždy vztahuje k Boží věrnosti, která nikdy nechybí odpovědět“ (CT 15).

Bohužel nelze říci, že by katecheze pro mládež a dospělé – s výjimkou některých skupin a hnutí – byla skutečně nejvyšší prioritou našich společenství.

Je třeba začít právě odtud.

Modleme se – a modleme se vytrvale – aby se odtud znovu začalo.

Je to výzva, kterou Pán adresuje také tobě.

Děkuji ti, že jsi na tento problém upozornil.

Pamatuji na tebe v modlitbě a žehnám ti.

Otec Angelo

Questo articolo è disponibile anche in: Italština Němec Ruština