Dotaz

Vážený otče Angelo,

byla bych Vám vděčná, kdybyste mi mohl vysvětlit smysl mší za zemřelé nebo také za živé.

Když někdo prosí o nějakou milost nebo obecně o dobrý úděl pro určité duše, je možné, že se Bůh řídí prosbami lidí? Neřídí se sám? Řídí se našimi radami či modlitbami? Nebo je vyslyší jen tehdy, když jsou správné? Ale pokud jsou správné, Bůh přece stejně ví, jak má jednat, i bez nutnosti sloužit mše.

Navíc, pokud se za nějakého člověka mše neslouží, je na tom hůře než ten, za koho se slouží?

Mše za zemřelé je přece mše, která by se stejně sloužila, jen se k ní připojí jména určitých osob. Je tedy dovoleno za to přijímat peníze? Jedna věc jsou požehnání apod. (i když i o tom by se dalo diskutovat), kdy kněz vykoná specialní službu a je za ni zaplacen. Není to však zde už přehnané? A jaký je rozdíl mezi tím a prodejem odpustků?

Byla bych Vám velmi vděčná za odpovědi, protože vysvětlení, která kolem sebe slyším – nejen o této věci, ale i o mnoha jiných náboženských otázkách – mi často nepřipadají jako skutečné odpovědi, i když těm, kdo je dávají, připadají rozumná.

Děkuji Vám.

S pozdravem
Elisabeth

Odpověď kněze

Milá Elisabeth,

1. Ve tvých úvahách je mnoho nepřesností.

Především když říkáš, že Bůh nepotřebuje naše rady, a přesto nás vyzval, abychom se modlili  a modlili se mnoho…

K čemu tedy modlitba slouží?

Svatý Augustin a svatý Tomáš odpovídají: modlitba neslouží k tomu, aby poučila Boha, ale aby proměnila nás. Díky modlitbě totiž poznáváme, že je třeba v našem životě mnohé změnit, abychom se stali hodnými přijímat a svatě užívat dary, které nám Bůh už předem určil darovat.

2. A nyní k mši.

Co je to mše?

Je to zpřítomnění oběti, kterou Ježíš přinesl na kříži, na našich oltářích.

Ježíš svěřil kněžím své vlastní božské pravomoci: proměňovat chléb a víno v jeho Tělo a jeho Krev.

Spolu s touto mocí dal kněžím také pravomoc obětovat tuto oběť na konkrétní úmysl.

Tak to církev činila od samého počátku – například za duše zemřelých nebo na počest mučedníků.

3. Dar, který se dává knězi, neslouží k zaplacení mše ani času, který při ní stráví. To by byla simonie.

Je to však obětní dar, jímž ti, kdo žádají kněze, aby obětoval oběť Ježíše Krista za určitý úmysl, chtějí zvláštním způsobem a intenzivněji spojit sami sebe s Kristovou obětí – tedy připojit i svou osobní oběť.

Dar věřících má především tento význam: vyjadřuje touhu spojit se s Kristovou obětí ještě hlouběji prostřednictvím osobní oběti.

Jak tedy vidíš, mše za zemřelé nemá hodnotu proto, že kněz přidá jméno určité osoby, ale proto, že dává oběti zvláštní určení a že se věřící spojují s Kristovou tím, že přinášejí i svou osobní oběť.

4. Výši tohoto daru stanovuje biskupská konference, aby si každý kněz neurčoval částku podle sebe. Je přitom tak malá, že sotva lze říci, že by osobní oběť byla nějak zvlášť velká.

Je však faktem, že ten, kdo nechá sloužit mši, cítí, že tato mše je určitým způsobem „jeho“.

Samozřejmě ví, že Kristova oběť má obecnou a nekonečnou hodnotu.

Ale zároveň ví, že kněz ji při té konkrétní mši obětuje Bohu i s tím zvláštním úmyslem, který mu byl svěřen.

Domnívám se tedy, že jsem tím odpověděl na tvou otázku.

5. Kristova oběť má sama o sobě mnoho obecných určení.

Kněz však, když se připojí k přání věřících, přidává i zvláštní úmysl.

To platí nejen pro zemřelé, ale i pro živé.

Kdybys jen věděla, jakou cenu má slavení mše za zdar určitých podniků, za ochranu či zdraví některých lidí nebo za vysvobození z určitých nesnází!

Jak nepomyslet na otce svaté Terezie od Dítěte Ježíše (Terezie z Lisieux), který když viděl svou milovanou dceru ve velmi vážném zdravotním stavu (lékaři už ztráceli naději a nevěděli, co dělat), rozhodl se dát sloužit novénu mší za její uzdravení. A právě poslední den této novény dcera náhle znovu nabyla zdraví.

A jak nepřipomenout samotnou svatou Terezii od Dítěte Ježíše, která jako mladá slyšela o zločinci odsouzeném k smrti gilotinou. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se obrátil. Prosila Pána o znamení jeho obrácení a nechala sloužit mši za jeho obrácení. A tento muž nakonec těsně před smrtí vzal z rukou kněze kříž, který třikrát zbožně políbil.

Svatý Ignác z Loyoly, který byl knězem, sloužil mnoho mší za své úmysly a také nechával sloužit mnoho mší svými spolubratry.

Bůh řekl svaté Kateřině Sienské: „Modlitby a slzy mých služebníků mě pohnou k tomu, abych prokazoval světu milosrdenství.“

Pro zemřelé má však mše svatá zcela mimořádnou hodnotu, protože oni sami už si pomoci nemohou.

6. Ptáš se také: „Jestliže se za nějakého člověka mše neslouží, je na tom hůře než ten, za koho se slouží?“

Je třeba říci, že naše modlitby – včetně slavení mše svaté – jsou obětovány Bohu a vkládány do jeho rukou. Mají hodnotu prosby, nikoli příkazu.

Může se také stát, že osoba, za kterou necháváme sloužit mši, ji vůbec nepotřebuje, protože je už v nebi, anebo je naopak nenapravitelně na opačné straně.

V každém případě mše svatá neztrácí svou hodnotu. Pán zatímco dává tomu, kdo ji nechal sloužit, spravedlivou odměnu za jeho velkorysost, používá její plody pro obecné úmysly, pro které Kristus obětoval sám sebe.

Z tohoto hlediska je tedy jistě pravda, že někteří mají větší výhodu než jiní, protože se o ně někdo zvláštním způsobem stará.

Církev však na nikoho nezapomíná. Mnozí totiž slouží mše a modlí se za nejopuštěnější duše v očistci.

Tyto duše nazýváme „nejopuštěnějšími“, protože za ně nikdo konkrétně nemodlí. Každá mše svatá však ve svých obecných úmyslech vždy přináší užitek i těmto nejopuštěnějším duším v očistci.

Zvláštní úmysl však nepochybně dává modlitbě větší sílu.

7. Píšeš dále: „Je tedy dovoleno za to přijímat peníze? Jedna věc jsou požehnání apod. (i když i o tom by se dalo diskutovat), kdy kněz vykoná zvláštní službu a je za ni zaplacen. Není to však zde už přehnané? A jaký je rozdíl mezi tím a prodejem odpustků?“

Svatý Pavel řekl: „Nevíte, že ti, kdo pracují ve svatyni, ze svatyně jsou vydržováni, a kdo slouží oltáři, mají podíl (z oběti) na oltáři? (1 Kor 9,13).”

Dar, který se dává, tedy zároveň svědčí o tom, že se člověk těsněji spojuje s Kristovou obětí, a zároveň je příspěvkem na obživu kněze.

Ve skutečnosti – jakkoli velký dar knězi dáváme – je vždy nekonečně menší než duchovní a věčný užitek, který z toho přijímáme.

Nejde o zaplacení jeho služby; to by byla simonie. Člověk však cítí potřebu pro něj něco udělat, protože i on musí z něčeho žít.

Totéž platí i o požehnáních. Ani požehnání se nesmějí prodávat! Nejvýše je možné dát dar – a mnozí věřící cítí potřebu jej dát.

Prodej odpustků (pokud by ho někdo v průběhu dějin skutečně provozoval) je čistá simonie. A církev jej – jak dobře víš – vždy odsuzovala.

8. Bůh nepotřebuje naše rady, ale do ráje nás přivádí jen tehdy, máme-li srdce v souladu s jeho vůlí.

Pán tedy chce, abychom byli plní lásky a pomáhali si navzájem – jak v řádu materiálním, tak i v řádu duchovním a nadpřirozeném.

Bůh ví všechno a zná i naši bídu.

Přesto nás povzbuzuje, abychom byli pokornější a svatější tím, že nás vede k vzájemné lásce a přímluvné modlitbě.

Srdečně tě zdravím. Zvláštním způsobem si na tebe vzpomenu u Pána při příští mši svaté a žehnám ti.

Otec Angelo

Questo articolo è disponibile anche in: Italština Němec Ruština